Spodničky

Spodničky - záplava bělosti
v krumvířském muzeu

Jak se obléká krumvířský ženský
kroj a kolik bělostných, důkladně naškrobených a pečlivě
naskládaných spodniček bylo jeho součástí, se mohli návštěvníci
dozvědět při poslední instalaci krumvířského muzea.

Je známá věc, že podle kroje lze
určit, z kterého regionu jeho nositel pochází, jaký je jeho
rodinný stav nebo zda se chystá pracovat či slavit. K těmto
závěrům vede pozorovatele vzhled a použité součásti kroje. U
ženského tedy také spodničky, které ovlivňují vzhled sukně a
celkovou siluetu postavy jeho nositelky.

Žena z východního Brněnska v dlouhé
a široké sukni se spodničkami s několika mohutnými sklady
je nezaměnitelná s Kyjovjankou v sukni ke kolenům,
kterou nese několik spodnic naskládaných do mnoha drobných
varhánků, nebo s obyvatelkou Horňácka, jejíž volně
splývající sukně spočívá na spodničkách výrazně
vykukujících zpod jejího spodního okraje.

Spodničky nejarchaičtějšího původu
přetrvaly v kopaničářském kroji a nazývaly se rubáče -
spodní část bývala sešitá v jeden celek s těsným
živůtkem, plnila funkci spodního oděvu (prádla) a volně
splývala kolem postavy.  U většiny krojů z našeho území
se však používaly také spodničky bez horního dílu, které se
uvazovaly kolem pasu tak, že v zadní části a na bocích
bývalo více látky a sukně v těchto místech více či méně
odstávala. Na břiše, kde se látka sukně nezvedala, byla spodnice
buď sešita nebo se její rovné konce překládaly přes sebe. U
pracovního kroje spodnice volně spadaly a sukni jen lehce
podpíraly, naproti tomu u svátečního bývaly silně naškrobené
a nažehlené do tvaru charakteristického pro daný region.

Nejčastěji se spodničky šily z
bílého plátna a jejich výzdoba se omezovala na spodní lem, ke
kterému bývala přišita bílá krajka - nejčastěji
průmyslově vyráběná nitěná nebo plátěná s rostlinným
nebo geometrickým motivem. Spodnice oblékané ke slavnostnímu
kroji nebo spodnice, jejichž okraj byl vidět, mohly být zdobeny
pruhem ručně vyšívané krajky.

Pojďme si říci něco málo právě o
zhotovování krajek zdobených ruční výšivkou. K předtisku
vzoru se používala výšivková tiskátka - raznice, které jsou
k vidění v muzeu v Kloboukách. Skládají se z dřevěné
podložky a kovových plíšků sestavených do požadovaného
ornamentu. Vzor se nanášel prostřednictvím práškového
modřidla, které se na látku fixovalo lihem aplikovaným brčkem
přes rozptylové sítko, nebo pomocí inkoustu. Plynulosti a
návaznosti vzoru se dosahovalo pomocí vodící linky (nit
připevněná k látce) a vodících bodů na okrajích každého
tiskátka. Raznice se kupovaly buď u specializovaných obchodníků
(například firma Antoš Brno), objednávaly se z ženských
časopisů nebo byly vyráběny podomáckými řemeslníky.
Předtiskováním se často živily ženy se zdravotním handicapem,
které vlastnily celé soubory raznic čítající několik desítek
i stovek kusů (monogramy a písmena, okrajové zoubky, rostlinné
kompozice, ozdobná kolečka a jiné). Tyto služby poskytovaly také
některé krejčovské dílny a nebylo výjimkou, že jednotlivé
raznice se nacházely i v některých domácnostech. Po nanesení
vzoru se motiv budoucí výšivky obšil, prostřihl a zpevnil
obšitím bílou bavlněnou přízí. Po vyšití požadované délky
se vypráním odstranilo modřidlo vyznačující vzor a výšivka
byla připravena k našití a ozdobení látky.

Krása kroje spočívá nejen v jeho
výzdobě, ale také v jeho náležitém oblékání. K tomu
u ženského kroje v nemalé míře přispívá řádná
příprava spodniček (tedy jejich naškrobení, vyžehlení a
naskládání), jejich správné oblečení, nošení a následné
vhodné uložení. Je za tím ohromné množství práce, které
krumvířské muzeum složilo svůj hold právě touto instalací.

Lucie Libicherová